kategorie   Úvod   Historie   Paměti   Grunty   Želenická spona   Historické fotografie   Virtuální prohlídka

 

Želenická spona

Článek od archeologa p. PhDr. Václava Mouchy CSc., který vyšel v tiskovině "Slánský obzor" v roce 2002.

Objev „želenické spony“ je spojen se stavbou silnice mezi Brandýskem a Knovízí v roce 1843. K nálezu došlo 4. května v poledních hodinách při odkopávce terénu. Podle dobové zprávy dělníci s výkřiky „nalezli jsme rytíře“ přivolali na místo inženýra Josefa Pachla (1800 –1853), který stavbu řídil a byl známý jako sběratel starožitností. Zprávu o nálezu na základě Pachlových informací veřejnosti sdělil v německy psaném článku P. A. Klar o tři roky později v časopise Libussa, kde také „želenickou sponu“ vyobrazuje. Z popisu vyplývá, že jáma dlouhá asi 175 cm a hluboká 30 cm byla vyhloubena v pískovcovém podloží, které překrývala asi 120 cm mocná vrstva země.V hrobové jámě ležela špatně zachovalá lidská kostra s bronzovou sponou na prsou, s železným mečem po pravém boku a s železným hrotem kopí, železným hrotem šípu a kruhem zhotoveným z „černého rohu“ po boku levém. U kostry také spočívaly železné zlomky, jejichž význam a účel nebylo možno určit. O několik dní později (7. 5. 1843) se nedaleko tohoto hrobu našel další, ve kterém měl zemřelý u pravé ruky železný meč, železný oštěp a bronzový kruh. Ještě před tím (17. 4. 1843) byly v hloubce asi 120 cm objeveny dvě nádoby, které se však nedochovaly a jejichž nálezové okolnosti nám nejsou známy. Podle některých zpráv z těchto míst pocházelo ještě několik dalších hrobů. Nálezy odtud se dostaly do Pachlovy sbírky starožitností, kterou později zakoupilo Národní muzeum v Praze. Místo, odkud tyto nálezy pocházejí, dosud bezpečně neznáme. Dobové zprávy uvádějí, že se našly na pozemku želenického rychtáře Vaidla (Vajdla) v poloze, kde se říkalo „Na Smutném“. Tento místní název jsme zatím na žádné mapě nezjistili. Jisté je, že želenický rychtář měl na trase budované silnice několik pozemků, které se rozkládaly v blízkosti dnešní ostré silniční zatáčky (obr. 1:1,2 – prostor vymezený kroužkem). Datování hrobu, ve kterém se „želenická spona“ našla, působí archeologům určité potíže. Snad také proto, že se všechny předměty z hrobu nedochovaly. Spona podle konstrukce a výzdobných prvků patří na samý sklonek starší doby železné (tj. na přelom 6. a 5. stol. př. Kr.), zatímco ostatní předměty se hlásí do 3. stol. př. Kr. (mladší doba železná, kult. laténská)Tento časový rozdíl se obvykle vysvětloval tak, že starší spona se dostala do hrobu jako „dědictví“ apod. Kromě spony tu má svůj význam i onen kruh z „černého rohu“, který byl dlouhou dobu považován za náramek zhotovený ze švartny, která se především ve 3. stol. př. Kr. zpracovávala v dílnách na dnešním Novostrašecku. Později se však ukázalo, že náramek není vyroben ze švartny, ale z lignitu, tj. z mesozoické posidoniové břidlice, tedy z materiálu, který byl používán již na sklonku starší doby železné, kam nejspíše hrob s „želenickou sponou“ patří. Dokonalé provedení „želenické spony“, její některé části a výzdobné prvky naznačují, že pochází z některé specializované šperkařské dílny, která pracovala pro vybraný okruh zákazníků patřících do vyšší společenské vrstvy. Místo, kde dílna pracovala, ovšem neznáme a můžeme ji hledat jak na Balkáně,8) tak severně od Alp, případně v severní Itálii, tedy na značně rozlehlém území. Za zmínku ovšem stojí ještě jedno prvenství „želenické spony“. Již v roce 1848 provedl chemik Liebig na popud prof. Vocela analýzu kovu, z něhož byla „želenická spona“ vyrobena – tato metoda se v archeologii začala běžně užívat až o sto let později. Ačkoliv je „želenická spona“ v odborných spisech a pojednáních často zmiňována, chybí dosud její podrobnější popis. Snad se tak stalo proto, že jde o výjimečný předmět, který je stále uzavřen v muzejní expozici a tedy jen obtížně přístupný. Dosavadní práce, které se „želenickou sponou“ zabývaly, vycházely z nepřesných kreseb a nedokonalých fotografií, takže některé významné detailyzcela unikly pozornosti. Slánský obzor tedy získává při zaplnění této mezery v odborné literatuře prioritu. Základem „želenické spony“ je šatové spínadlo tzv. „samostřílové“ konstrukce. Sestává z tenkého bronzového, l cm širokého pásku (obr. 3:l), který je na jednom konci ohnutý a vytváří patku spony. Druhý konec je stočený do trubičky, kterou procházela bronzová tyčinka – osa ovinutá bronzovým drátkem (obr. 3:3), vybíhajícím přibližně uprostřed osy v zahrocenou jehlu (obr. 3:2) zapadající do mělkého žlábku – zachycovače. Všechny další součásti spony (obr. 3:4 – 29) s funkcí šatového spínadla nesouvisí, a mají tedy význam jednak dekorativní, a jak ukážeme dále, i hlubší smysl symbolický. Střední část spínadla krášlí terč vytepaný z bronzového plechu (průměr 70 mm obr. 2:1,2; 3:13) připojený k lučíku spony nýtem (obr. 3:14), jehož hlavička představuje miniaturní nádobku, sloužící (podle analogií na sponách z jiných lokalit) k upevnění vložky ze středomořského červeného korálu. Pod hlavičkou nýtu byla patrně umístěna kulovitá perla z modrého skla, která se nedochovala, a bronzová litá destička se třemi otvory (obr. 3:15) k zachycení tří řetízků (zachovaly se pouze dva) z drobných článků (obr. 3:16,17). Konce řetízků zdobily plechové závěsky, které dnes chybí. Ke sponě jsou připojeny tři osičky (obr. 3:4,7,9) ovinuté drátem (obr. 3:5,8); v jednom případě ovinutý drát vytváří očka (obr. 3:10) se zavěšenými deseti páry plechových zdobených závěsků (obr. 3:11). Asi uprostřed nefunkční části spony je umístěna destička s pěti otvory (obr. 3:6) pro přichycení perel z modrého skla (obr. 3:23) drátěnými závlačkami (obr. 3:24), na nichž jsou plechové polovypuklé závěsky (patrně stylizovaná ňadra – obr. 3:22). Očko závlačky je od skleněné perly odděleno mističkovitým terčíkem (obr. 3:12). Výše popsané nefunkční části spony jsou zasazeny do otvorů v postranních destičkách se stylizovanou labutí hlavičkou na konci (obr. 2:5; 3:18,19). Ve dvou případech osičky s ovinutým drátem byly delší a z postranních destiček vyčnívaly (obr. 3: 4,7). Ozdobné perly (ze skla?, z korálu?) navlečené na tyto přesahující konce byly přichyceny drobnými bronzovými terčíky, z nichž se zachoval jen jeden (obr. 2:4; 3:20). Pro lepší představu je umístění těchto chybějících částí uvedeno na kresebné rekonstrukci (obr. 3:30). Zvláštní pozornost si zasluhuje patka spony (obr. 3:1), na konci zaškrcená se svislými zářezy na okraji. K patce spony byla přinýtována plochá destička, zakončená obloukovitě zahnutými, šikmo rýhovanými hroty, které ve stylizované podobě představují rohy berana (obr. 2:3; 3:25, 26). Dva protilehlé výčnělky po stranách destičky je možné považovat s největší pravděpodobností za uši zvířete. Na zúženém konci destičky jsou svislé zářezy korespondující se zářezy na patce spony, a vytvářejí tak dojem zvířecí tlamy s vyceněnými zuby. Na zaškrceném konci patky je umístěn oválný drátěný kroužek, jehož konce jsou těsně u sebe. Destička s rohy je k patce pevně přichycena nýtkem, jehož hlavička opět připomíná nádobku, v níž byl původně zatmelen mořský červený korál (obr.3:28). Když „želenická spona“ opustila šperkařskou dílnu, aby se dostala za neznámých okolností až do vzdálených dnešních Želenic, vynikala nepochybně vysokou uměleckou působivostí; představme si, že sponu zlatavého lesku kromědrobných řetízků a závěsků zdobily korále z modrého skla a snad i vložky z červeného mořského korálu, ale také stylizované prvky zoomorfní (hlavička berana a hlavičky labutě) a antropomorfní (závěsky v podobě ňader). Pomineme-li funkci praktickou, tj. šatového spínadla, a účinek estetický, nelze opominout skrytou symboliku magickou. Především jsou to závěsky připevněné na řetízcích, které při pohybu vydávaly chřestivý zvuk a měly vlastníka spony ochraňovat před zlem – stejný účinek se očekával od perliček zhotovených z modrého skla. Na „želenické sponě“ však můžeme najít i další, v literatuře dosud nepovšimnuté magické symboly, které zde alespoň v krátkosti zmíníme. Především je to beraní hlavička, která se v umění na rozhraní starší a mladší doby železné často objevuje. V našem případě je zvláštní tím, že je zakončena tlamou s vyceněnými zuby (obr. 2:3; 3:26, 27). Tlama zvířete je pevně zaškrcena oválným kroužkem z bronzového drátku (obr. 2:3; 3:29), který jinak neměl žádný praktický význam, neboť destička s rohy byla k patce spony dostatečně pevně připojena nýtem. Oválný kroužek konec patky těsně obepíná, takže nemohl sloužit ani k připevnění nějaké další ozdoby, např. řetízku nebo závěsku. Kroužek tedy neměl význam ani praktický, ani dekorativní, ale zřejmě význam symbolický – patrně měl zvířeti zamezit otevřít tlamu, a tak zabránit zlu. Tomuto výkladu neodporuje ani nýt ve tvaru nádobky (nádobka pro obětiny?) původně vyplněný vložkou z červeného mořského korálu. Mořský červený korál v tehdejších představách,doložených i antickými autory, měl ochrannou moc. Proto se s ním setkáváme na přilbách, mečích a štítech, ale i na sponách, neopracované větvičky korálu bývaly používány jako amulety. Hlubší smysl skrývá i ozdobný terč připojený k lučíku spony (obr. 3:13). S největší pravděpodobností představuje sluneční symbol, který v tomto podání má dlouhou tradici, sahající až do doby bronzové. Terč byl k lučíku spony připojen nýtkem podobného provedení, jako je nýtek na patce spony. Ke středu terče byla nýtkem připevněna destička s otvory (obr. 3:15) s připojenými řetízky (obr. 3:16,17), jejichž konce chybí. Volný prostor pod hlavičkou nýtku snad původně vyplňovalaperla z modrého skla. Také v postranních destičkách zakončených labutí hlavičkou (obr. 2:5; 3:18, 19) jsou zakódovány tehdejší náboženské představy. Motiv labutí hlavičky byl tehdy velice oblíbený a setkáváme se s ním v plastickém pojetí nejenom na sponách, ale i na honosných kultovních vozíčcích. Symbolický význam měl i antropomorfní prvek uplatněný ve střední části spony, kde jsou jako závěsky připojeny zdobené plechové oboustranné pukličky připomínající ňadra. Lze tedy uzavřít, že „želenická spona“ měla jako umělecké šperkařské dílo význam nejenom estetický, ale i význam magický s úkolem chránit svého majitele před zlem. Do úvah o počtu různých součástí (3 řetízky, 5 párů ňader, 10 párů závěsků) by však bylo příliš odvážné se pouštět. „Želenická spona“ je spojena nejenom s archeologickou problematikou, má ale i své nezastupitelné místo v našem výtvarném umění 19. století. Období po objevení Rukopisů bylo poznamenáno potřebou výtvarně ztvárnit postavy české mytologie. Protože šlo o dobu „pohanskou“, obrátili umělci svoji pozornost na archeologické nálezy. Záhy se tak objevují postavy mýtických hrdinů ozdobených bronzovými nápažníky, bronzovými meči a kamennými mlaty – snad jen zasvěcený pozorovatel pozná, že často k jedné postavě byly připojeny předměty časově značně od sebe vzdálené. Některé předměty, jako např. štíty nebo postavy bůžků, jsou plodem umělcovy fantazie. Není proto divu, že se v té době ve výtvarných dílech umělců, např. u Josefa Mánesa (1820 –1871) nebo u Mikoláše Alše (1852 –1913), „želenická spona“ tak často objevuje, i když ne jako šatové spínadlo, ale jako ozdoba hrdla.13) K tomuto pojetí byli „svedeni“ publikovanými kresbami „želenické spony“, u kterých řetízky ze středu kruhového terče směřovaly vzhůru. Z Alšova díla můžeme namátkou vybrat lunetu „Trutnov“ z roku 1880, umístěnou v hlavním foyeru Národního divadla nebo perokresbu „Orba a lov“ (výřez na obr. 4:1), kde mužská postava s „želenickou sponou“ na hrdle má vedle sebe sedící ženu s nápažníkem oblíbeným na přelomu starší a střední doby bronzové. (Stejný nápažník vidíme u muže na obr. 4:3). Na kolorované kresbě „Píseň na Tursku“ z roku 1890 a věnované Svatopluku Čechovi má jedna z hlavních postav na krku opět zavěšenu „želenickou sponu“ (obr. 4:2). Muž na obrázku má v pravé ruce „žezlo“ – v podstatě jde o konec pochvy meče ze starší doby železné obráceně nasazený na hůl – tuto chybnou interpretaci převzal Aleš od tehdejších archeologů, kteří pravou fukci tohoto předmětu ještě neznali. „Želenickou sponu“ má i „Samo“ z roku 1888, který v pravé ruce opět třímá „žezlo“ inspirované nálezem ze známé moravské Býčí skály, stejně jako nápažník na levé paži. V některých případech však M. Aleš pro svoji práci nepoužil „želenickou sponu“ celou, nýbrž jen její část, např. plechové závěsky. Ty vidíme na nástěnné malbě „Hospodářství“, vytvořené M. Alšem pro budovu bývalé Okresní záložny hospodářské ve Slaném (dnes Střední odborné učiliště). Malbu umístěnou v slepém okně v 2. patře směrem do Šultysovy ulice provedl podle Alšova kartonu malíř Hofbauer v roce 1896 technikou „al fresco“. V dalším slepém okně ve stejném poschodí směrem do Wilsonovy třídy je umístěn alegorický obraz „Spořivost“ – žena nesoucí včelí úl – obvyklý atribut peněžních ústavů, má na pravém předloktí několikanásobně svinutý drátěný náramek, avšak zcela chybné konstrukce. Oba kartony kreslené uhlem, za které si Mistr Aleš účtoval 300 zlatých, můžeme obdivovat v slánském muzeu.14) „Želenická spona“ dnes zdobí výstavní sbírku Národního muzea v Praze. Její krása je nepomíjející, stejně jako dosud nezodpovězená otázka, kde asi pracovala ona šperkařská dílna, která tento skvost vytvořila...